Volně pokračujeme v putování po pivovarech ČR. Tentokrát se vydáme přímou cestou do Rožnovského pivovaru, kde hledáme tzv. „ducha místa“.
S produkcí i prostředím Rožnovského pivovaru jsem již měl své zkušenosti, ale vždy jsem měl tu smůlu, že jsem se do malého městečka v Beskydech dostal jako řidič, takže jsem si musel nechat zajít chuť a spokojit se s nabídkou produkce v plastových lahvích s sebou.
Nyní vše bylo jinak. Vytáhl jsem přítelkyni do Rožnova na dvě noci pod stan, nasliboval Valašské muzeum v přírodě, Jurkovičovu rozhledu, výbornou zmrzlinu na náměstí, hvězdnou oblohu,... (však znáte) a hlavní cíl cesty jsem samozřejmě zamlčel. Jako malé dítě jsem se pak těšil na večer, až spatřím zdobenou bránu, která otevírá vstup do pivovarského dvora. Prostředí je to vskutku malebné a na člověka okamžitě dýchne až „postřižinská“ pivovarská atmosféra. Vnitřní pivnice a od ní oddělaná kavárnička jsou také velmi příjemné, ale vzhledem k tropickým teplotám jsem raději volil posezení na venkovní zahrádce.
Prostředí však bylo tím posledním, co mě uchvátilo. První kaňku jsem zaznamenal ještě před objednáním. Vymámit ze servírky jiné informace, než „světlé, tmavé, třináctka, šestnáctka“, které jsem si mohl přečíst i na tabuli, bylo nemožné. Jelikož světlou jedenáctku Radhošť a výbornou polotmavou třináctku Rotchield jsem již znal z lahve, chtěl jsem ochutnat něco jiného. Ideálně svrchně kvašeného. American Pale Ale, který zde také vaří (znám z lahve, obstojné, ale není to úplně ono), bohužel nebyl v nabídce, a tak jsem o pomoc s výběrem požádal obsluhu. A to byl právně kámen úrazu. Velice mě zklamalo, že servírka přímo na domácí půdě nebyla schopná poskytnout ani tak základní informace, jestli je pivo kvašené svrchně, či spodně.
Proto jsem šel do neznáma a objednal si šestnáctku Baron Popper. V neúnosném vedru jsem se nemohl dočkat, až do mě zasyčí a navnadí tu pravou pivní pohodu. Inu, nedočkal jsem se. Toto pivo, kterým jsem začal, se ukázalo z celé aktuální nabídky jako vůbec nejhorší. Klasické spodně kvašené pivo, které se liší jen tím, že je to šestnáctka. Nic netradičního se nekonalo. Vyšší stupňovitost logicky způsobovala, že pivo bylo velmi sladké. Jediný smysl, který jsem v tomto pivě našel, by mohla být snaha chuťově se přiblížit masovým konzumentům a zároveň jim dát možnost zrubat se po pár kouscích.
Zklamání trošku napravila další šestnáctka, Habsburg, tentokrát černá. Jelikož tmavá piva příliš nevyhledávám, volil jsem raději malé, ale musím uznat, že šlo o povedené černé pivo a klidně bych jich zvládl i více. Další na řadě bylo třešňové pivo. Nešlo o nic, co bych pil každý den, ale špatné nebylo. Do až krvavě rudých a opravdu vynikajících třešňových piv, která jsem pil například v Belgii, to mělo sice daleko, ale podstatné bylo, že nešlo o žádnou nezdařilou sodovku. Zachovalo si to charakter piva a třešňový nádech byl jen lehký. Bylo to příjemné letní osvěžení. A navíc dobrá záminka k tomu, abych do pivovaru dostal přítelkyni i druhý den.
Během druhého dne jsem chtěl ochutnat zbytek produkce a to se mi také povedlo. Začal jsem posledním kusem z nabídky, se kterým jsem dosud neměl tu čest, a to byla světlá třináctka Radhošť. I když nejde o můj oblíbený pivní styl, tak musím uznat, že bylo dobré. Není úplně světlé, má mírně jantarový nádech a tmavé slady se mírně projevují i v chuti, ale nijak neruší. Poté jsem sáhnul po světlé jedenáctce Radhošti, která nebyla zlá. Konzumaci jsem završil polotmavou třináctkou Rotchield, protože to byla sázka na jistotu a už jsem u něj zůstal celý večer. Opravdu velmi dobré pivo, které je podle mě i nejlepším kouskem pivovaru. Dle náplně v kryglech štamgastů zřejmě nejsem sám, kdo v něm našel zalíbení.
Další, dle mého názoru, důležitou součástí pivovarské hospody je kuchyně. Zde si myslím, že co do skladby menu, je pro tento typ zařízení naprosto ideální. Kolena, žebra, nakládané sýry, pro ženy saláty a nějaká ta polévka. Nabídka není zas příliš široká, takže kuchyni příliš nezatíží (servírky nosily kolena jako na běžícím pásu) a zároveň by si měl vybrat téměř každý. Horší už to bylo s provedením. Koleno nebylo prakticky nijak ochucené, chléb byl oschlý a o nějakém kulinářském zážitku se hovořit nedalo. Příliš tomu nepřidalo ani to, jak bylo naservírováno. Klasický bílý kulatý talíř, uprostřed koleno nevzhledně zasypané kupou cibule, přes kterou leží jeden povadlý kozí roh. Na boku hořčice, křen a okurek. Vše by vypadalo mnohem lépe na dřevěném prkénku a myslím, že kdyby jídlo vypadalo lépe, dokázal by návštěvník slabší dochucení i odpustit. Ale hlady jsme neumřeli a vyloženě odsouzeníhodné to nebylo.
Abych to celé shrnul, tak jde o pěkný pivovar s příjemným prostředím, který by měl dle mého názoru zapracovat na kvalitě servisu a podávaného jídla. A co se toho hlavního, tedy piva, týče, tak si zde přijdou na své hlavně milovníci spodně kvašených piv. Ta ovšem zdejší sládek, až na úlet v podobě Barona Poppra opravdu umí a za ochutnání rozhodně stojí. Já, který vyznávám spíše svrchně kvašená piva, jsem byl mírně zklamán, ale tím nijak nechci snižovat kvalitu zde uvařeného moku. Rožnovský pivovar rozhodně stojí za návštěvu nebo alespoň koupi vzorku v pivotéce. Já osobně se k jeho produkci budu vždy rád vracet minimálně kvůli Rotchieldovi.
O svém zážitku se s námi podělil uživatel Tonco.
Pokud máš z podobných míst zážitky na stejné téma, tak neváhej a napiš nám je. Rádi zveřejníme i ty tvé. Piš nám na info@beerweb.cz.